Muguets 22.

4. dubna 2009 v 22:28 | Anique |  Muguets
Dvacátý druhý díl. Sic jeden, ale zato XXLong. Věnováno všem, kteří nechtějí, aby Juli umřel. A ne jen proto, aby "všechno dobře dopadlo", ale protože ho mají rádi. Jako já.
A omluvte prosím ubohého človíčka, jaro na statku se zahradou jako kráva dá jednomu neuvěřitelně zabrat, časově i fyzicky (jau jau jau:D)


Gabriel se vítězoslavně napřímil. Sledoval, jak sebou Julian zoufale cuká. Dýka mu nezpůsobila vážné zranění, horší už byla skutečnost, že nepříjemná bolest v oblasti přechodu mezi ramenem a klíční kostí obsahovala i znaky nějaké příměsi. Gabriel se usmál. Věděl, nač pěstoval konvalinky ve společné místnosti. Jejich jed byl dostatečně jedovatý, jeho čistá forma dokázala člověka úplně zničit. Používal jej k obětem. Jen tuhle jednu dávku měl ulitou mimo. Chybějící konvalinka do počtu dní, počtu extra obětí. Použita teď v případě nouze.

Zašklebil se. "Es tu fin. Quierres enviar algo á tu amigo?"

"Esto..." zachraptěl Julian podávaje svému vrahovi maličký přívěšek, který nosil na krku. Filip jej miloval, zbožňoval si s ním hrát, když se ke svému chlapci jenom tak tulil, když ho škádlil, i když se necítil dobře. Pomáhal jim oběma. Teď už bude jenom Filípkovi, protože jemu už nemůže pomoci nic. Nikdo o něm nevěděl, snad kromě Filipa. Nosil jej pokaždé pod tričkem. A bez oblečení měl to právo zkoumat jej jedině jeho milovaný. Styděl se za něj, protože se ho nedokázal vzdát. Ano, zřekl se přesvědčení, ale tenhle titěrný zlatý křížek odhodit nedokázal. Byl to první dárek, který kdy dostal. A nejvzácnější.

Naposledy jej sevřel v dlani, než třesoucími se rty pološíleně promluvil k přívěšku: "Dávej mi na Filípka pozor." Pak jej podal Gabrielovi.

Gabri jej neochotně přijal, ale pak za sebou skoro okamžitě zabouchl dveře. Měl strach. Měl strach vidět umírat lidi. Nevadilo mu je zabíjet, ale mrtvolu ještě neviděl. O všechno se postaraly jeho milované rituální rostlinky.

Julimu bylo v tu chvíli už opravdu zle. Chtělo se mu zvracet, potilo se mu čelo a před očima viděl nepříjemně se rozbíhající a zase sbíhající červená kolečka. Cítil se, jakoby měl každou chvíli omdlít. Trvalo to přesně jedenáct sekund, než o sobě přestal vědět. Jedenáct vteřin nepopsatelné bolesti a touhy moci naposledy políbit svého chlapce, poněkud dětsky obejmout matku a taky říct Ondrovi, že si až tady uvědomil, jak je skvělý kamarád.

Zavíraly se mu oči, samy od sebe, dokud červené kroužky nepřešly v barevné a ty barevné v šedé a ty šedé v absolutní tmu.

Ale nebyl mrtvý. Zatím.


--*--
--*--

Robin spokojeně spal v Ondřejově klíně a Filip netečně zíral dírou v okně ven. Karolína si apaticky namotávala rezavé vlasy na ukazováček pravé ruky a Lukáš... Lukáš se snažil tvářit, že mu nezbývají poslední dvě hodiny života. Ale v jeho úsměvu byla naprosto jistě vidět hranost a zoufalost. Atmosféra by se dala krájet.

Filip při každém zavrzání rychle vzhlédl ke dveřím a hned zas hlavu zklamaně odvracel, když se zvuk ukázal být jen Robiho otočením či Karolíniným spadlým prstýnkem. Bál se, opravdu se bál. A jeho obavy pomalu začínaly nabývat podobu nekonečné hysterie.

Skoro vyskočil na nohy, když se ve futrech zjevila postava. Už ani nedoufal. Chtěl skočit svému Julimu kolem krku, ale včas se zarazil, když si uvědomil, že ve dveřích stojí Gabriel. Zůstal zamrzlý v půli pohybu, šokovaně zíraje.

Gabriel natáhl ruku, v níž se mu kroutil studený zlatý řetízek jako divoké malé hádě.

"Es de tu amigo. Julian es muerto." Zlomyslně se ušklíbl a jeho zdánlivě dobrá skoro dětská tvářička najednou vypadala spíš šíleně.

A Filip stále paralyzovaný nedokázal ani promluvit. Zjevně byl ztracen v překladu. Gabriel prozíravě vycouval z místnosti a zamknul radši nadvakrát.

Filipovi se konečně podařilo zavřít pusu. Články prstů měl nepřirozeně bílé, jak je skoro bolestivě stiskával v pěsti.

"Kurva!" zakřičel najednou a plnou silou praštil zatnutým zápěstím do dveří. Pak se o ně opřel čelem a s prvními sotva postřehnutelnými vzlyky se po nich zesláble svezl k zemi.

Všichni se na něj dívali, neschopni slova, netušíce, jak by měli reagovat. I Robin se probudil. Vyslal tázavý pohled do Ondrových modrých očí. "Julian umřel..." zašeptal ztraceně Ondra. Tahle slova, slyšet je takhle jednoduše řečená, teprve tohle donutilo Filipa doopravdy si uvědomit. Hlasitě popotáhl a dál tiše štkal, tak tichounce, podezřele tiše. Všechna jeho náhlá bolest zůstávala uvnitř něj, nechtěl ji pustit ven, neměl na to sílu. Čekal, že jednou se to stane. Ale ne tak brzy a ne takhle...

Robin se sice ještě cítil trošku nedobře, když si rychle klekl na kolena a přilezl k Filipovi, ale jeho pocity byly ve srovnání s Filípkovými jistě nicotné. Pevně jej objal, jak jen jeho slabé hubené tělo dovolovalo. Nic neříkal, neměl to ve zvyku. Jen tiše a trpělivě čekal, až se Filip dostatečně vybrečí, vědě, že to může trvat opravdu hodně dlouho. Tisknul ho k sobě jako malé dítě tesknící po mamince. Jenže Julian už nikdy nepřijde, nikdy svého Filípka neutěší sám. Zbývalo všechno na nich.

Ondra se k nim za chvíli přidal, ve svojí dlani svíraje tu Filipovu, s příveškem obmotaným mezi prsty. "Jsme tu s tebou, Filípku. Já i Robi. Viď?" Robin vážně přikývl a Ondra se na něj něžně usmál. Filip teď nedokázal přenést to křehké něco, co se mezi těma dvěmi vytvářelo. Připomínalo mu to Juliho. Všechno mu ho připomínalo. Stáhnul se jak želva do krunýře a plakal dál. Karolína se ho též snažila povzbudit. A Lukášovi už zbývaly jenom minuty, o toho se nikdo nestaral, i když by též rád.

Ani si nevšimli, když ho odváděli. Jen nadpřirozeně sensitivní Robin ho vyprovázel tichým pohledem.

"Sbohem, Luki..."

Lukáš zvedl hlavu a naposledy ve svém životě se usmál.

A obraz na zdi byl připraven prolít další nevinnou krev.

Zbývalo osm květinek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jessie Jessie | 4. dubna 2009 v 23:11 | Reagovat

akoze...sakra preco furt musi niekto trpiet? a aj ja pri pc? joj zlato zabijas tymto...ale tak nevadi prezije sa...a chudak luki...no co uz...raz to pride aj na ostatnych:D  boze ja somd aka morbidna:D no nevadi, koniec koncov mam pravdu....no ale aj tak...a chcem pokrackooo, ale to predsa vzdy, tak snad zajtra no:p no aa co som estte chcela? ze vyborny diel, ovsem ako vzdycky:D a radsej koncim vo som dako divne na tom:D

2 Dannie Dannie | Web | 4. dubna 2009 v 23:18 | Reagovat

och, bože môj... každá jedna časť ma vie úplne dostať :)

3 Darek Darek | Web | 4. dubna 2009 v 23:38 | Reagovat

To ení možné, Juli to přežije, já v to doufám...

4 Niwy Niwy | Web | 4. dubna 2009 v 23:59 | Reagovat

......ako...... ... ai na viac ako bodky sa po tomto nezmôžem......

5 NaTTali NaTTali | Web | 6. dubna 2009 v 20:24 | Reagovat

Ty jo,mně normálně běhá mráz po zádech...chudák Luki,i když ho ani ráda nemám a moc tam nebyl....a Juli přežije,určitě...jdu si to přečíst do dalšího dílu xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama