Muguets 8.

1. března 2009 v 20:01 | Anique |  Muguets
Osmý díl. Pro další zase pět komentů, kay?

Julian se probudil dotykem něčeho ledového na čele. Znal ten dotyk, ale myslel si, že se mu to jenom zdá. Nikdy to nebylo tak studené a přitom tak něžné. A nikdy se necítil tak ohrožený, když byl v jeho náručí. Okamžitě otevřel oči, ale spatřil přesně to, čeho se obával. To, co si pamatoval z předtím, než omdlel.

Ležel napůl na podlaze, a napůl na svém chlapci, ke kterému se podvědomě tisknul každým milimetrem čím dál víc. Ostatní lidé v místnosti seděli v tureckém sedu, do kruhu, v jehož čele byli oni. Špinavé tvrdé parkety nedostatečně pokryté několka tenkými dekami nevyzařovaly ani trochu tepla a i když venku muselo být krásně, většina členu místního osazenstva se klepala zimou. A ještě k tomu i strachem.

"Díkybohu, Juli!" vypískl Filip nadšeně, když si všiml, že je vzhůru. Pak si uvědomil, že boha by teď opravdu neměl zmiňovat a v duchu se rázně praštil přes pusu. Všichni ostatní na něj podivně koukli. "CO se stalo?"

Julian si ustrašeně prohlížel bezútěšné šedé zdi. V každém rohu najít pavučinu s více či méně mrtvým pavoukem. Oni budou taky mrtví. Brzo. Všichni. I on. Cítil to. Dál si prohlížel pokoj, oddaluje tím chvíli, kdy bude muset mluvit.

Mezi dvěma velkými zamřížovanými a černým plachtovím přikrytými okny visel jediný obraz. Umělec by jej určitě ocenil, stejně jako FIlip a jeho přátelé, ale pro Juliana zůstával jen odpornou děsivou rekvizitou. Ačkoli měl zlatý rám, vůbec z něj nečišela ona honosnost. Spíše působil, jakoby ho namaloval nějaký polopsychopatický malíř těsně před tím, než šel spáchat sebevraždu. Uprostřed ležela snítka konvalinek, mrtvá, uschlá, ale její květy, rozházené větrem po okolí, byly stále nádherně bílé. Dokonalý kontrast. Ležely nevinné, čisté, v krvi vsakující se do suché země.Bylo jich přesně šestadvacet. A krev. Všude, úplně všude. Nechápal, co má obraz vyjadřovat, ale pamatoval si, že to byl přesně ten obraz a přesně ta místnost jako v jeho snu, v tom, který ho pronásledoval už tak dlouho. A cítil, že jeho konec opravdu není daleko. O šestadvacet kvítečků, čistých a přesto jedovatých.

Jako omámený nechával hladit svoje doběla odbarvené delší vlasy a nepřítomně koukal do rohu pokoje. "Juliane, povíš nám už prosím, co se tu děje? Ce se tobě děje?"

Styděl se sám za sebe, když bojácně zkroutil obličej do chlapcova klína; nechtěl odpovídat. Filip mu dlaní hladil rameno, snaže se ho uklidnit, aby z něj aspoň něco dostal. Všichni na ně napjatě koukali. Nikdo z nich nikdy neviděl Juliana brečet, to bylo pod jeho úroveň. Až doteď.

Některé to po nějaké době přestalo bavit. Radim spal v Ondrově klíně (ne že by si konečně něco uvědomil, ale jeho kamarád byl každopádně mnohem pohodlnější než holá země), Roman s jakýmsi úplně cizím klukem leželi v rohu na zádech a podávali si napůl svoji zjevně úplně poslední cigaretu. Karolína a druhá cizí osoba, Lukáš, jak později zjistila, ale zůstali u nich a čekali. Stejně neměli co jiného na práci. Cigarety došly a spát se jim nechtělo. Toho si užijí až dost. Skoro měsíc. Jak Vůdce slíbil, opravdu byli až poslední v seznamu.

Filip Julianovi šeptal, ale ten se jen třásl a brečel a něco nesrozumitelného mumlal. Nikdo jej nikdy neviděl takhle zřízeného. Ani Filip ne.

Až za několik hodin konečně zdvihl hlavu a uplakanýma očima se smutně zadíval do očí svého chlapce.

"Promiň,Filípku. Všichni promiňte... Je to moje chyba... Všechno." Jeho hlas se třásl. Už zase se obviňoval, ikdyž tentokrát i trochu poprávu. Trochu hodně.

"Co sis kurva myslel, ty debile?" vyjel na něj naprosto nečekaně vždy tichý a klidný Radim. "Snažil jsem se si nakecávat, že když už je Filip s tebou, že se o něj aspoň postaráš líp! Očividně jsem se spletl. Ty náš necháš zabít všechny, včetně něj." Z jeho hlasu čišela nenávist, každé slovo usykával, jakoby se chtěl proměnit v hada a ukousnout Julianovi hlavu.

"Sklapni!" vyjel na něj zle Filip. "Nevěděl o tom. Viď že ne, broučku. Ukaž! Tohle mu udělali, zatímco se na tom domlouvali." Bez zeptání vyhrnul svému příteli tričko a všem přítomným vystavil jeho ještě docela čerstvé rány. Zalapali po dechu.

"Zasloužil jsem si to..." zamumlal vyhýbavě Julian.

Všichni tázavě pozdvihli obočí.

"Stejně všichni chcípneme, takže nemám proč bych měl mlčet. To já zabil tu holku. Udat už mě nemůžete a i kdyby, první mě zabijou oni."

"Proč?" zeptal se Filip, který to už stejně dávno tušil a tak nějak se s tím vnitřně smířil. Potřeboval jen důvod.

"Nevím. Bylo to to odpoledne, co jsme se nepohodli. Měl jsem příšernou náladu. A ona provokovala. Pořád do mě ryla. Nechtěl jsem."

"Jak ti mám věřit, že to příště neuděláš mě, nebo někomu z nich?" zeptal se konverzačním tónem Filip, ukazuje rukou po místnosti, jejíž celé osazenstvo jim teď věnovalo maximální pozornost.

"Nikdy..."

Filip věděl, že ve svém náručí svírá vraha, nemocnou ztracenou bytost, ale stále to ještě byl jeho Julian, jeho velká láska. Byl pro něj všechno na světě. Nedokázal se na něj naštvat natolik, aby se s ním chtěl rozejít, zvláště ne teď. Teď ho potřeboval. Teď potřebovali jeden druhého.

Ale na ostatní jeho přiznání zapůsobilo úplně jinak.

Tentokrát se sebrala Karolína a pomocí dvou dek utvořila bariéru, rozdělující pokoj na dva, každý s jedním oknem. Na její stranu se přidali i Radim, Ondra a ten cizí kluk. S Filipem a Julianem zůstali jenom Roman a Lukáš. Oba dva cítili, že musí stát při tom, kdo to potřebuje. Potkali se sice teprve dnes, ale nové přátelství mezi nimi se zdálo být dobrým základem. A oba měli zkušenosti. Lukášovi se podařilo od sekty utéct před dvěma roky. Chvíli si vyprávěli, ale pak se rozhodli jít spát. Byli unavení a kvůli zataženým oknům nemohli identifikovat ani denní či noční dobu.

Kluci si vyměnili pozice, Filip teď ležel v Julianově klíně a nechával se pusinkovat. Julian zpíval Filipovi dětskou ukolébavku, přesně tu, kterou vždycky. Uměl nádherně zpívat, jak mu Filip často opakoval, ale on svůj hlas nikdy s nikým nesdílel, kromě takových důvěrných chvilek s Filípkem. Roman a Lukáš se choulili na jedné dece, jelikož dvě zabavila Karolína na dělící přepážku. Stejně tak Filip s Julianem, ale ti byli zvyklí. Tulili se k sobě pod tím děsivým obrazem s konvalinkami a bláhově si slibovali, že až umřou, sejdou se v pekle v tom samém pekelném loži a pořádně ho těm čertím ksichtům rozvržou.

Julian držel Filipovu ruku a chtěl ho na ni políbit, když mu pod rty přišlo něco mokrého. Rychle rozsvítil mobil (k ničemu jinému už mu stejně nebyl, protože s rušičkou signálu na střeše budovy by bylo poněkud absurdní někam se dovolat, natolik už byl informován). Na moment zalapal po dechu. "Ty krvácíš, baby? Ublížil jsem ti?" "Ukaž? Nebolí to..." Filipova paže byla až zvrchu pokryta tenkými pramínky krve, která na něj očividně přistávala někde shora. Synchornizovaně zakřičeli, když zvedli hlavy v neblahém tušení, čímž probudili celý pokoj, včetně "nepřátelského ležení".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dannie Dannie | Web | 1. března 2009 v 22:36 | Reagovat

tak na toto neviem co napisat... hltam to... jednoducho to hltam uz od prvej casti... dokonale to je... ta atmosfera a vsetko okolo... postavy... waw... klobuk dolu, mas moj obdiv, uplne ma tato story dostala :)

2 Jessie Jessie | Web | 2. března 2009 v 0:18 | Reagovat

um um um krasa:D normalnejsi a dlhsi koment mozno zajtra:D ved ty vies ako to zeriem, len teraz nejak nie som schopna nic viac toho napsiat nom....ale fakt fakt....fakt...radsej rano

3 Darek Darek | Web | 2. března 2009 v 17:36 | Reagovat

úplně krásně napsané... ale nutně potřebuju pokračování!!!

4 FraGee FraGee | Web | 2. března 2009 v 18:46 | Reagovat

wow

5 Niwy Niwy | Web | 3. března 2009 v 10:10 | Reagovat

Juli by sa mal ísť liečiť xD ale je mi ho strašne ľúto, chudáčik malý...a Filipa ešte viac...bože...joj :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama