Muguets 13.

20. března 2009 v 23:27 | Anique |  Muguets
Třináctý díl. A není ani trochu nešťastný, spíš naopak, je mezi všemi neuvěřitelně pozitivní.


Všechno šlo podle plánu. Filip s Ondrou se snažili tvářit co nejnenápadněji, i když vzrušení z budoucího je každou chvilkou dohánělo čím dál víc. Deset minut před minutou M byli už oba jako na trní. Ale ostatní si vůbec ničeho nevšimli. Proč by si taky všímali? Všechno už zařídili, ne?

Když maličká číslice označující čas na displeji Ondrova mobilu přecvakla na příslušnou hodnotu, Filip se protáhl a vstal ze země. Zmateně zamrkal a pak vytřeštil zorničky. "Co se děje, Filípku?" "Motá se mi..." Filip ani nedořekl větu a bez varování se sesunul k zemi, kde naštěstí ještě stále ležel jeho tou dobou už jediný opravdový kamarád. Karolína vyděšeně vykvikla a Radim leknutím skoro zapomněl dýchat.

Lukáš nevybíravě propleskl Filipa přes obě tváře, ale účinek byl nulový. "Potřebujeme vodu!" rozhodl Ondra a zabouchal na dveře znamení, které používali, když třeba potřebovali na záchod. Jen o dost naléhavěji.

Klíč zarachotil v zámku a mezi dveřmi se objevila Robinova zářivě rudá kštice, následovaná zbytkem majitele v celé své kráse. Vrhl po osazenstvu zvědavý pohled.

Ondra na něj spokojeně mrkl a popadl Filipovo bezvládné tělíčko do náručí, okatě vysvětluje situaci. Robin pokrčil rameny, ale když za nimi chtěli vyběhnout i ostatní, zavřel jim před nosem.

Ondra Filipovi něco šeptal a Robin se tiše jako stín plížil za nimi, spíš jakoby vedli oni jeho. Konečně došli do koupelny, kde na staré zašlé a k rozpadu rezavé vaně netrpělivě seděl Julian, nohu přes nohu a usilovně cosi žvýkal. Vidě svého chlapce v takovémhle stavu nebyl schopný ani přímo myslet. Vystartoval jako ruský raketoplán a téměř okamžitě svého Filípka Ondrovi ukradl. Filip se nepatrně usmál, ale jen tak, aby si Juli nevšiml.

"Co se děje, baby? Prosím! Probuď se mi! Prosím! Miluju tě, sakra! Vím, že jsem ti to neříkal dost často, ale je to pravda, prosím, neopouštěj mě!" Příliš se mu nedařilo maskovat vzlyky deroucí se jeho hrdlem.

FIlípek se v jeho náručí maličko zamrvil a jemně našpulil rtíky. Juli se přes slzy usmál a jeho štěstí nemělo hranic, když mohl po tak dlouhé době znovu líbat ta sladká ústa svého miláčka, která jakoby byla stvořena přesně pro něj, jak dokonale k nim jeho pasovaly.

"Tak ty si myslíš, že mě budeš děsit, jo? Zlej chlapeček!" Teď už se Juli smál, když mu Filip z tváří palcem setřel dvě zbloudilé slzy. Tiskl k sobě svůj poklad jakoby mu mohl při sebemenším povolení zmizet. Svůj obličej láskyplně nořil do Filípkových vlásků a něžně jej do nich líbal. Pak se přesunul přes ušní boltec a tváře až ke rtům. Když tam ale došel, Filip se nepohodlně ošil.

"Co se děje, lásko moje?"
"To nic, jenom to trošku škrábe."

Julian se za sebe zastyděl. Jde na "rande" a z jistých důvodů se nemá právo ani oholit. Ne že by měl kdovíjaký plnovous za těch pár dní, ale přeci jenom malé strniště na jeho jindy holé chlapecké bradě již vidět bylo. Věděl, že Filip vousy nesnáší, on sám takové problémy vůbec neměl.

"Promiň..." sklopil hlavu zrudlý Juli.

"Oh nic se neděje... Hlavně že jsi tu se mnou. Slib mi že tu se mnou budeš pořád, slib mi to... I když oni se nás snaží rozdělit, i když oba brzo umřeme, slib mi, že se sejdeme v pekle a pak už nás nerozdělí vůbec nic..."

Julian lehce líbal jeho ruku, kteoru svíral ve své dlani, dávaje si velký pozor, aby se jemné kůže svého chlapce dotýkal opravdu jenom rty. "Ty půjdeš do nebe, ty jsi totiž anděl, víš? Jsi to nejkrásnější, nejnádhernější, nejmilejší, nejúžasnějí stvoření, jaké měl kdy tento svět tu čest spatřit."

Filip bez ptaní uloupil další políbení pro své rty. "A ty jsi můj smrtelný hřích." Nechal se objímat, nechal neposedné prsty svého přítele bloudit po svém těle, když mu vysvětloval, co jeho bývalí kamarádi udělali. Do nebes vychvaloval uzardělého Ondru, kterého si Juli předtím snad ani nevšiml. "Bez něj bych už tě nikdy neuviděl..."

Ondra zatím seděl deprivovaný na špinavé dlažbě, opřený o zeď u dveří. Proč on taky nemůže někoho mít? Proč jeho nikdo nedokáže milovat? Proč on je ten pověstný poslední panic z party počítaje i takové detaily jako obyčejné líbání? Všechny jeho nevyřčené otázky byly jasně čitelné z jeho očí jako z rozevřené knihy. Umře nepolíbený.

Vtom na svém rameni ucítil nesmělé pohlazení jedním prstíkem a pak celou dlaní. Málem nadskočil. Úplně na Robinovu přítomnost zapomněl, vždyť ten chlapec snad nemohl ani dýchat jak byl tichý. Ale jeho to opravdu neuvěřitelně uklidnilo. Chtěl mu poděkovat, ale Robin jen zakroutil hlavou a stejně jak předtím mumlavě zopakoval, že "Robinovi se za nic neděkuje". Díval se přitom na opačnou stranu, v očích zase ten neidentifikovatelný výraz absolutní ztracenosti. Ondra jej chtěl obejmout, ale Robin sebou škubl jako opařený jen když k němu natáhl ruku. "Nechci ti ubližovat neboj?" zašeptal nejistě. Ale Robin mu nevěřil, schoulil se do klubíčka a nebylo mu vidět ani do tváře.

Juli mezitím šeptal Filipovi do ucha svůj plán a Filípkův úsměv byl za každou větu širší a širší. Poslouchal hlas svého chlapce a naslouchal jeho slovům. Začínala svítat naděje. Naděje, že spolu zestárnou, jak vždycky doufal, jak se vdycky smál pří představě sama sebe o šedesát let později, sedícího na klíně Julianově v domově důchodců místo svádivých jahůdek ho krmící prášky. Konečně si snad Juli uvědomil, jestli je pro něj důležitější sekta nebo on. Snad.

"Nechce se mi od tebe..." zavrněl Filípek, když mu Juli tak nějak taktně naznačil, že už budou muset jít. Jemu se též nechtělo, ale nemohli si dovolit prozrazení.

"Uvidíme se tu zase zítra?" škemral dál zoufale.
"To víš, že jo! Ale ty dva necháme venku, jo? Chápu že bez nich se k sobě nedostaneme, ale chtěl bych s tebou být taky chvilku sám. Víš jak to myslím, že jo?" Juli se sklonil k Filipově oušku a škádlivě šeptem pokračoval. "Ani nevíš jak moc mi to tvoje malý dokonalý tělíčko chybí, jak často myslím na to, jak ti způsobit ještě větší vzrušení, jak donutit tvoje nádobíčko ztvrdnout tak, že ani nebudeš vědět, že to tolik jde, jak moc bych tě chtěl slyšet sténat moje jméno..."

Filip se usmíval. Sám to cítil naprosto stejně, spíš ještě mnohem intenzivněji. I přes to, jak to muselo vyznít, všechno, co mezi nimi bylo, byla čistá láska a milion způsobů, jak ji tomu druhému dokázat.

Poslední zoufalý polibek a stisknutí dlaní a už oba odcházeli tam, kde bylo jejich místo. Juli sám a Filip s Ondrou a Robinem.

Sotva se ale vynořili za rohem, málem lekli zděšením. Dveře jejich pokoje byly dokořán. A to rozhodně nebylo dobré znamení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jessie Jessie | Web | 21. března 2009 v 0:14 | Reagovat

akozee...napisala by som zmysluplny koemtn, ale taky sa mi asi stejne nezadari...boli ma seckoo...zuby, telo, ja...secko...a mala by som ist spat a nie tu pozerat telku a prit om skor zaspavat nez to...a ved ten diel je upe kraaaaasnucky cely...teda az na ten koneic...a proste...tolko staci bo...bo staci

2 niwy niwy | 21. března 2009 v 8:36 | Reagovat

yay!^^ ani neverim jake to je optimisticke :D (A) proste krasa :)

3 Darek Darek | Web | 21. března 2009 v 12:00 | Reagovat

Už zas se něco stalo. TRošku to nahání hrůzu ty otevřčené dveře. Jinak hezky jim to vyšlo! Doufám, že spolu sestárnou.

4 Dannie Dannie | Web | 21. března 2009 v 16:03 | Reagovat

a mne sa zmysluplny koment ani nechce pisat :) sorry moja :)))

neviem preco, ale akosi som tu viac vnimala Ondreja a Robi na.. nechcem tym povedat, ze Filip a Juli nic, ale Ondro a Robin... awwwwwwwwww :)

5 Mustikka Mustikka | 23. března 2009 v 12:41 | Reagovat

ty otevreny dvere se mi moc nelibi... xD  jinak uuzasne samozdrejme

6 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 1. dubna 2009 v 14:18 | Reagovat

neee...prosím ne...at to dopadne dobře:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama