Muguets 7.

27. února 2009 v 19:28 | Anique |  Muguets
Sedmý díl.


Juli se zoufale krčil v rohu místnosti a snažil se nevnímat pulzující bolest v pravém spánku. Štípal se do předloktí, ale jen se tím ujišťoval, že to všechno kolem není jenom zlý sen. Tentokrát už si nebyl tak naprosto jistý svou vinou. Vždyť jediné, co chtěl, bylo, aby mohl ušetřit Filípka. Dokonce se za něj sám nabídl. A to by neudělal pro nikoho na světě, možná ani pro svoji matku. Ale u Filipa nepochyboval. Za toho by obětoval cokoli.

Opatrně se posbíral z podlahy a vrávoravě se dopotácel ke dveřím. Zvědavě je otevřel a teprve teď se porozhlédl. Chodba byla stohá, tenká, dlouhá, jako vnitřek bílé hranaté trubice, podlaha pokrytá starobylým vypelichaným červeným kobercem se vzory a podél stěn zcela pravidelně každého půl metru již od pohledu rozvrzané černé dveře s masivní mosaznou klikou.

Měl najít velení, ale netušil kde. Chtěl najít Filipa, ale netušil kde. Tiše za sebou zavřel a téměř kočičí chůzí se podvědomě vydal směrem doprava. Intuice ho nezklamala. Úplně na konci, asi za třemi zákrutami, našel jedny dveře absolutně nepodobné ostatním. Zdály se docela nové a oproti všem ostatním nepřirozeně světlé. Nesměle zaťukal, a slyše jen otrávené zavrčení typu "Kdo zas co chce?" vyčkal, až sám velký šéf zvedl své velectěné pozadí z křesla a uráčil se přesunout ho ke dveřím. Nemusel se bát. Vždyť byli přece všichni pozamykaní.

"Konečně, Juliane! Mysleli jsme si, že se neprobereš!" poplácal ho familierně po zádech. Julian mu vyklouzl jako malý slizký had. Nenáviděl když se ho dotýkal někdo jiný než Filip. Muž se tvářil, že si toho ani nevšiml.

"Bude tě potřeba. Kluci nestíhají. Přeci jenom nakrmit tolik lidí,to dá dost práce. Všechno se to tak komplikuje tím, že musí zůstat živé až do obřadu," povzdychl si dramaticky. "Běž pomáhat do kuchyně a až budeš hotový, můžeš si jít za tou svou panenkou. Šukej ho dokud můžeš. Ale stejně tě nechápu..." pokroutil hlavou a vypoklonkoval Juliana z kanceláře. "Eh, pane? Neřekl jste mi, kde je tady kuchyně. Myslel jsem, že je to klub jenom.." zamumlal Juli a neopovážil se ani hlasitě dýchat. "Ah, jsem to ale... tudy rovně, pak doprava a dolů, do sklepa." Julian nestačil zírat. Šéf byl dnes zjevně ve velmi dobré náladě. On by byl taky, nebýt toho, že tu někde zavřený čeká na smrt jeho kluk, jeho láska. Kdyby ty lidi pro všechno na světě aspoň neznal... Ne, nebylo by mu jich líto. Nebylo by mu líto nikoho, kromě něj. "Filípku..." zašeptal tiše do prázdna a z tváře setřel jedinou zbloudilou slzu. Ještě bylo brzo plakat. Ale pozdě litovat.

Přesně podle instrukcí došel do kuchyně. Tak se s tou horou jídla pro takovou spoustu lidí mordovalo pět kluků, jeden z nich mohl být dokonce mladší než on. "Ahoj!" pokusil se na něj přívětivě usmát. Nepotřeboval nepřátele ještě mezi vlastními řadami. "Čau..." oplatil mu klučina nevzrušeně a dál se věnoval škrábání brambor. "Chceš s tím pomoct?" "Pokud ti to nebude vadit?" Chlapec si z očí odhrnul pramínek spadených vlasů a konečně k němu zvedl hlavu. "Jsem Roman, ale ruku ti na to nepodám!" zasmál se trochu pištivěji než mohl Julian za svého momentálního stavu snést, tak ho rychle uťal tím, že se sám představil. Sedl si na podlahu z druhé strany škopku a začal škrábat. Nešlo mu to. Nikdy nic takového nedělal. "Romi, mohl bys mi prosím.." "Ukázat jak na to? Jasně ty šikulo." Juli nikdy nikoho o nic neprosil. A nikdy nikomu s ničím nepomáhal. Ale v takovýchle bojových podmínkách ba snad rozkvetlo i pometlo.

Pracovali asi tři hodiny. Mezitím, co se brambory vařily, stihli si Roman s Julianem o sobě říct snad všechno. Od toho jakou hudbu poslouchají po to, co si myslí o téhle trefené akci.

Pak konečně mohli pobrat talíře a po těch úmorných schodech je vynosili po třech nahoru. Jídlo nebylo nic extrovního, jen aby nepomřeli hlady.

Julian byl s každým odbytým pokojem nervóznější. Přeci někde musel Filip a jeho přátelé být, ne? Vždyť mu přeci šéf říkal, že tu je. Slíbil mu to! Říkal, že jeho Filípek bude mezi posledními! Že s ním ještě bude moci být.

Jeho nový známý vytušil jeho slabost a na nic se jej neptal. Když už jim zbývaly asi poslední čtyři pokoje (chodili spolu ve dvojici), Julian se v kuchyni posadil za stůl a položil si hlavu do dlaní. Chtěl věřit, že v jednom z těch pokojů najde svého miláčka, ale moc mu to nešlo. Romanova silná dlaň ho jemně poplácala po rameni. "Bude to dobrý, kámo. Zvládneme to..." "Nech mě být! Vůbec nevíš, o co jde!" vyštěkl na něj Juli. Roman se okamžitě stáhl, ale pokračoval ve vyjednávání. "Řekni mi to, třeba ti můžu pomoct." "Ty bys mi chtěl pomoct?" vykulil Julian nevěřícně oči. Nikdy mu nikdo nepomáhal. Kromě Filipa. "Samozřejmě. Jen mi musíš povědět, co se ti stalo."

"Můj kluk je tu někde zavřenej a nám zbývají už jenom čtyři pokoje a já už tak nějak nedoufám..." vychrlil kulometnou rychlostí. Romis musel na chvíli zastavit, aby mu vůbec došlo, k čemu se mu právě Julian doznal.

Jeho oči v tu chvíli podivně zeskelnatěly. "Vím, o čem mluvíš." "Ne, nevíš, nemůžeš to vědět..." "Věř mi, že vím...Mě zabili maminku. Policajtka. Prý náhodou. Nevěřím tomu. CHtěl jsem pak odejít, ale nenechali mě..." Juli to nevydržel. Stiskl Romana do náručí, tak jako to v životě dělal jenom Filipovi. Jasně, právě se předvedl jako delikátní buzna, ale jeho v tu chvíli nic jiného nenapadlo. Udělal, co potřeboval. Co oba potřebovali.

"Fajn, tak teď nebul jako slečinka a jdeme to doporoznášet. Najdeme ho, uvidíš, třeba hned v prvním pokoji."

Julian si otřel oči a trochu klidněji se usmál. Přikývl.

Čtvrtý pokoj. Nic.

Třetí pokoj. Nic.

Druhý pokoj. Už vůbec nic.

Julian se pomalu začínal vzdávat. Romis se ho sice ze všech sil snažil povzbuzovat, ale i na něm šlo vidět, že už moc nevěří. Tady musel být někdo hodně vzácný, ne přítel nějakého ubohého řadového podčlena.

Julian ho nesměle požádal, aby dveře otevřel místo něj. Nevěřil, že by zvládl to náhlé nic, které by mu hned při prvním pohledu zaplavilo srdce.

A taky nezvládl.

Omdlel, hned jak si uvědomil, co vidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 niwy niwy | 27. února 2009 v 23:44 | Reagovat

takto to useknut!no ze sa nehanbis!:D

2 Jessie Jessie | Web | 28. února 2009 v 12:14 | Reagovat

fuck toto od teba vazne neni pekne....ja chcem vediet co bolo a jak bolo a proste.........vrrrrrrrrf pokrackoooooooooo ale rychlo...bo takto sa neda....

3 PaII PaII | E-mail | 28. února 2009 v 19:01 | Reagovat

to je dokonale ale hnusne usekle! xD honem dalsii prosiim O:-)

4 Darek Darek | Web | 1. března 2009 v 14:14 | Reagovat

Useknuto... kdy se dozvím pokračování???

5 FraGee FraGee | Web | 1. března 2009 v 17:57 | Reagovat

co, co, co?? No co tam viděl? Teda já snad z toho omdlim taky, když nebudu vědět co bylo dál, takže rychle já chci pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama