Muguets 5.

22. února 2009 v 14:29 | Anique |  Muguets
Pátý díl.



Filip omluvně líbnul Juliho na tvář a odběhl ke dveřím. Rozrazil je, jakoby tím mohl tuhle nečekanou návštěvu urychlit. Na chodbičce stál Ondra. "Co tu děláš? Nemáš být ve škole?" vyhrkl zmateně Filip, přesto kamaráda vpustil dovnitř.
"Ahoj Filípku, slyšel jsem, že tvýho kluka zmlátili. Můžu nějak pomoct? Radim volal celej strachy podělanej, že se teď bude bát chodit sám po městě, když zvládli i takovýho buchara. Mohl bych se ho zeptat na pár věcí, nebo spí?"
Filip jen doufal, že je Julian natolik rozumný, aby nekecal žádné bláboly. Nesnesl by, kdyby mu jeho přítele zavřeli do vězení.
"Tady se snad drby šíří rychleji než světlo…" pokroutil nechápavě hlavou, ale pak vzal Ondru za ruku a dovedl ho do svého pokoje. Neviděl v tom nic špatného. Ale před prahem ho raději pustil, nechtěl zavdávat Julimu další důvody proč žárlit.
"Juli? Je tu Ondra. Chtěl by s tebou mluvit."
"Ale já s ním ne."
"No tak, broučku, on zjistí, kdo ti to udělal a může je nechat zatknout." Musel dělat úplně hloupého ve věcech Julianových tajných zájmů. Nesměl dát najevo, že ví.
"Já vím, kdo to byl. Zasloužil jsem si to." Polopravdy nade vše, že?
"Ne, nemluv tak, lásko. Co jsi mohl udělat tak strašného, že ti udělali tohle?"
"Nechtěj to vědět…" Filipa se zmocňovala neblahá předtucha. Juli nikdy neobviňoval sám sebe, když neměl opravdu vážný důvod. I když ho tenkrát štípla vosa, když jim strkal ruku do hnízda, byla to její chyba. Nikdy jeho.
"Nechci s ním mluvit." Zopakoval ještě jednou a důrazněji Julian.
"Dobře, nebudu tě nutit. Jenom ho doprovodím ke dveřím a hned jsem u tebe." Usmál se strojeně Filip a zavřel za sebou.
"Je nějaký divný. Myslím divnější než obvykle…" utrousil neurčitě Ondra. "A ty taky. Něco se děje? Pohádali jste se? Víš, že mě můžeš říct všechno, stejně jako Radimovi a Káje."
"Vím a taky vás mám za to rád. Ale tohle je strašně složitý. Nepochopil bys to."
"Ne každej policajt je tak blbej jak se říká. Někteří dokážou i pomoct." Ondra naposledy objal svého kamaráda (což dělal často, strašně rád objímal kdykoli kohokoli) a věnoval mu jeden ze škály svých oslnivých úsměvů. "Taky by sis měl někoho najít, ať se nemusíš pořád plazit po mně. Julian tě jednoho krásného dne dočista zabije!" zasmál se Filip, dávaje jasně najevo, že to myslel jako žert. Ale Ondra to vzal trochu víc vážně. "Nedělej si ze mě srandu…" zavrčel. Filip věděl, že Ondra by chtěl Radima. Jenže ejhle, začarovaný kruh. Radim chtěl jeho. A on měl Juliana. Kolikrát mu to přišlo až nemožně směšné, jediný "straight" člen jejich party byla zjevně Karolína. Vůbec nechápal, jak můžou fungovat.
"Uvidíme se večer. Přijdeš, že jo?" otázal se pro jistotu Ondra.
"Podle toho jak bude Julimu. Buď přijdu sám, nebo s ním, nebo vůbec." pokrčil rameny chlapec.
"Zkus přijít sám, prosím. Vážně si s tebou potřebuju nutně mluvit."
S těmi slovy se za ním zavřely dveře.
Když se chlapec vrátil do ložnice, Juli ležel v posteli už napůl svlečený. Jeho póza nebyla vyzývavá, spíš jakoby byl přichycený uprostřed něčeho. Snažil se očistit se. Kosti měl v pořádku a všechno, ale existenci mu znemožňovala oteklá kůže a rány otevírající se při každém pohybu. Filip mu vzal po cestě nějaký prášek proti bolesti a mastičku na zacelení kožních zranění. Mohlo by mu to alespoň trochu pomoci. Sám se jal tu svoji hromádku neštěstí ošetřovat. Snažil se dotýkat se ho co nejopatrněji, aby mu nepůsobil ještě větší bolest. Než skončil s opečováváním všech ranek, utekly dvě hodiny. Julianovi bylo už zjevně mnohem lépe, už si mohli povídat, dokonce sám vyžadoval, aby se k němu Filip tulil, i když to muselo minimálně štípat. Taky už splaskl na svoji normální velikost. Filip teď na něm ležel a tvářil se velice nenápadně, aby si Juli nevšiml, že se opírá o lokty, aby ho nepřetěžoval. Juli zbožňoval cítit jeho tělo, stahoval si jej na hruď a častoval jej motýlími polibky. "Tobě už je dobře, co?" zasmál se Filip a praštil ho přes první místo bez ran, které uviděl. "Pokud si vzpomínám, včera v noci sis užil ty, ne já!" "Jsi zraněný, Juli." "Filípku, prosím, klidně si i kleknu na kolena nějak, prosím, udělej mě. Potřebuju tě." "Nechci ti způsobovat bolest. Nemůžu." Filip se červenal. Jeho Juli mluvil zatraceně svádivě, a jejich těla zoufale přitisknutá k sobě, nemohl ovládat své jisté tělesné partie. "Vím, že to chceš, baby, pojď, vem si mě, bez přípravy, natvrdo…" Julian frustrovaně zasténal, když se Filip, rozhodnutý tentokrát přítele neposlechnout, začal dotýkat sám sebe. "Nemůžu Juli, tohle nejde…" "Proč by to nešlo? V rámci léčby, tvůj jazýček na mým ptákovi…Sliny prý dokážou zázraky!" mrkl na něj neurčitě. Pod stanem ve Filipových kalhotech by v tu chvíli mohla bez problému stanovat kolonie bílých myšek. Stejně tak to měl Julian. Jeho ruce se zkušeně vetřely pod látku Filípkových džín. Stiskly. Filip zasténal, jakoby to mělo být to poslední, co kdy udělá.
V tu chvíli zvonek. Zase. Filip neurvale vyskočil z postele nezapomínaje dlaní přejet svému chlapci po rozkroku, aby si ho udržel nažhaveného, jen než toho narušitele vyhodí. Rozhodl se podlehnout.
"Mami?" vyjekl naprosto zděšeně a rukama si zakryl své mužné partie. "Co tu děláš?"
"Spíš bych se měla ptát já vás, mladý muži. Do školy nejdete a místo tu…kdovíco…s jakýmsi…" Jednotlivá slova usykávala, aby dala dostatečně najevo, že se zlobí.
"Je zraněný, mami."
"Což vůbec neodpovídá tvému stavu. Volala Karolína, abych vzala v nemocnici něco na rány, že se to bude hodit. Donutila jsem ji všechno mi vyklopit. Tady se absolutně nic neutají. Nakonec to bude vypadat tak, že jsi ho zmlátil ty. I když když se tak člověk na tebe podívá, silně o tom pochybuju. No k věci, říkala jsem si, že se na něj nejdřív podívám, jak na tom je."
Filip vysílal zoufalé pohledy typu mami prosímtě nechoď tam, ale nic mu to nebylo platné. Toužebné "Tak už pojď ke mně, šelmičko, chci tě v sobě…" bylo narušeno smrtelným jekotem Filipovy matky, když vstoupila do místnosti. V posteli jejího syna ležel jeho přítel, dokonale nahý a zabýval se sám sebou, očividně vytočený dlouhou absencí Filípkova tělesného tepla. Taky zařval. A Filip omdlel. Bylo toho na něj moc.
Když se vzbudil, cítil kolem sebe Julianovy paže a před sebou hrnek kávy. Rozlepil oči a uviděl skoro až neuvěřitelně červenajícího se Juliho, konsternovanou matku a ke všemu ještě svého bratra, který musel mezitím taky dorazit. Dokonale trapná rodinná chvilka.
"Konečně jsi vzhůru…" oddychl si Julian a přes veškerý stud Filipa políbil přímo na rty. Ten si promnul oči a rozhlédl se. Juli už byl oblečený a zdál se mnohem víc v pořádku. Musela uplynout hodně dlouhá doba, nebo má jeho matka kouzelné schopnosti. Seděl u stolu s ostatními a Filip mu sídlil v klíně, nechávaje sebou jemně houpat.
"Vyděsil jsi nás, bráško. Tvůj mladej málem leknul strachy. A mamka jakbysmet." Vojta se konečně mohl smát. Od doby, co od nich odešel otec, spočívala starost hlavy rodiny na něm, on se o ně musel o všechny starat. Nemohl dovolit, aby se některému z nich něco stalo.
"Omlouvám se… Já byl trochu v šoku!" zasmál se srdečně Filip a přitiskl se k Julianovi.
"To nic, maličký. Ne, už nejsi maličký… Je ti sedmnáct, už jsi dost velký, samozřejmě. Stačí říct."
Dopili kafe a protože už bylo Filipovi líp, rozhodli se oba, že půjdou s partou do klubu. Ale Julian se musel zapřísáhnout, že nebude k Filipovým kamarádům neurvalý.
"V deset doma!" zavelel ještě Vojta a Filip poslušně zasalutoval.
Julian si nepamatoval ze setkání předchozí noci skoro nic, ostrá bolest způsobená právě tehdy veškeré detaily přemazala. Přesto mu něco neodbytně říkalo, že toho večera rozhodně nebyl klub dobré místo. Ale alespoň jedinkrát chtěl nechat Filipa vyhrát. Bohužel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jessie Jessie | Web | 22. února 2009 v 16:36 | Reagovat

ehm amen:D akoze:D takto to nemienis useknut a nie po tom co som tu mala fajny zachvat smiechu:D ved...uf....akoze...uf:D akoze:D och chudak juli, ci filip, ci jeho mama? ja neviem vsetci? neviem koho skor kusok polutovat, ale no aj take chvile patria kz ivotu....hmmm ale tak aj tak, ale tak bolo to dokonale...ved:D ach ach ach:D okay slintaam:D a radsje tento koment dam iba kratsi:D prosteee...chcem pokracko a hodne brzo, okay? veeeeeelmi velmi brzo chceeem:D no proste...tak:D aaaaa v tom klube, to...nemam dobryu pocit...no bodaj by nei...ale ked tak ked...ked ved...no okay....som zmatena, nevadiii...proste co uz xD ved este sa to iba zacne odohravat:D no nic...koncim svoj preslov a proste...je to nadherne som uz hovorila, ze?:p tak opakujem, bo ta story je fakt...awwwwwww proste awwwwwwwww:D

2 PaII PaII | Web | 23. února 2009 v 17:09 | Reagovat

dokonale.. ne spatne slovo.. dokonalejsi? take ne.. nejdokonalejsi! xD hm kdy bude dalsi dil?O:-)

3 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 1. dubna 2009 v 6:36 | Reagovat

tohle je absolutní dokonalost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama