Muguets 1.

21. února 2009 v 21:31 | Anique |  Muguets
První díl. Enjoy it & comment it!


"Vypadni, hajzle! Tak slyšíš? Padej!" křičel Julian a zuřivě sebou házel po světle fialkově povlečené posteli. Oči držel pevně stisknuté a jeho řasy se neuvěřitelným způsobem chvěly.
"Juli, no tak, vzbuď se, to jsem já..." snažil se ho poněkud zoufale zadržet Filip. Po asi dvou minutách šeptání a uklidňujícího hlazení - mimochodem ani jedno z toho nepřineslo ani minimální výsledek - se odhodlal k rezolutnějšímu řešení. Na něj nezvykle drsně jej přidržel za boky a tvrdě přisedl jeho dolní část k matraci. Juli se začal bránit nehty.
"Nech mě být, to bolí! Přestaň! Zabiju tě! Nech Filipa na pokoji! To už radši znič mě..."
Filip si povzdychl. Zbývala jediná možnost, která ale zatím vždycky pomohla. Lehce se na Juliana položil a skoro neidentifikovatelně maličkým kouskem rtů se dotkl jeho čela, pak nosu a úst, kde trošku přitlačil. "Juli, brouku, no tak..." modlil se neslyšně mladší z chlapců.
Julian se konečně zastavil. Přestal sebou cukat a zničehonic doširoka rozevřel oči. Díkybohu, pomyslel si Filip a úlevně se usmál.
"Filípku? Co tu děláš? Já...ten sen...zase..." Julian mluvil zmateně, zjevně se snažil alespoň se uvědomit, kde je.
"To nic, lásko. Je to pryč a já jsem tady. Tvoje máma mě pustila dovnitř." Filip už se nechtěl zabývat těmi věcmi, které nenechaly jeho miláčka spát.
"To je taky...ženská!" ulevil si Julian a Filip byl nucen se zasmát. Jakmile nadává, zdá se, že je ve stejném pořádku jako obvykle.
"A ty se nesměj... Co kdybych tu byl nahatý nebo něco takového?"
"Myslím, že už jsem tě viděl bez oblečení tolikrát, že by mi tím nějaké nové možnosti neposkytla."
Julian se cudně zakryl dekou. "Já vím, ale ona to neví. A co kdybych nechtěl, aby ses na mě díval? Hm?" Velice dobře se mu dařilo maskovat stydlivý chichot, takže jeho obličej vypadal dokonale vážně.

"Já myslel, že... Že to máš rád... Že máš rád, když jsme spolu..." zamrmlal trochu usazeně Filip a sklopil oči. Julian se okamžitě vymrštil na posteli a jedním tahem si stáhl svého chlapce na klín.
"No tak, baby, ty víš, že jsem si dělal legraci. Miluju milovat tě." Sám se zasmál tomu, co právě vypustil z pusy. Nesměle vzal Filipa jedním prstem za bradu a otočil ho k sobě, aby ho mohl poprvé toho dne opravdu políbit.
"Dobré ráno, Filípku. A nebudeme už nabručení, ano? Nebo nedostaneme dárek, co nám náš laskavý, obětavý, milující přítel koupil k svátku."
Filip okamžitě zbystřil. Jednou větou Julian naprosto upoutal jeho pozornost. Zaprve, Juli na něj nikdy nešišlal. Za druhé, použil veškeré dvě vyjádření své lásky k němu, oslovil ho zdrobnělinou a ještě mu zopakoval, že patří k sobě. Čekat od Juliho nějaké klišózní řečičky obalené srdíčky a medem bylo asi stejné jako čekat je od třikrát obaleného usmaženého lososa. Ale on přesto věděl, že jeho chlapec v tom jen neumí chodit, že i tenhle zdánlivě největší drsňák ve městě se dokáže v jeho přítomnosti proměnit na krotkou mazlivou šelmičku. Jeho šelmičku. A za třetí: říkal něco o dárku?
"Mmmh!" zavrněl labužnicky, když se Juli protáhnul kolem něj ke svému nočnímu stolku. "Zavři oči." FIlip udělal, jak mu bylo nařízeno, ale neudržel se od nakukování. "Nemrkej!" pleskl ho po koleni Juli. Pak se k němu zase vrátil a v ruce držel dva jakési neurčité papírky. "Tákže, nikdy jsem nebyl na takovéhle řečičky, prostě všechno nejlepší a... miluju tě." Usmál se a ty dva lístečky mu vložil do dlaně, kterou následně lehce políbil.
Filip byl trošku odstavený z jeho chování a tak si ani neuvědomoval, co drží v rukou. Když se pak důkladněji podíval, zjistil, že jeho dárek obsahuje dva lístky na dnešní koncert jejich společné oblíbené kapely. Vlastně díky ní se dali dohromady. Taky na jejich koncertě. Temný drsňák Julian a křehký umělec Filip. Dva naprosté protiklady. A jak se přitahovaly!
Stále ještě lehce pod vlivem opojení překvapením pomohl Julianovi se obléct, měl vždycky lepší vkus a dokázal z jeho nepřeberné zásoby podobných černých džín a černých a bílých triček vykouzlit vždycky neotřelou kombinaci. Miloval na něm tu flexibilitu. Ať si oblékl cokoliv, vypadal v tom dobře. Ale trochu jako nějaký satanista, jak by řekla jeho matka. Načež by se Julian pohotově ohradil, že satanistou by se nestal, ani kdyby ho mučili. Neviděla by jeho skřížené prsty. Měl svoje tajemství. Ale ani on netušil, že o něm Filip ví. Možná by mu potom došlo, proč se ho pořád pokouší držet u sebe. Možná by si všiml, že v jeho očích při loučení nevidí jen nadcházející stesk, ale i starost, protože on věděl, kam Juli jde. A ani trošku se mu to nelíbilo. Nenáviděl takovéhle organizace, které lákaly mladé lidi a pak je nechtěly nechat ani normálně žít. A to ani netušil, o co téhle sektě doopravdy jde...
"Juli? Vadilo by ti, kdybych šel dneska ven s Radimem?" začal nenápadně Filip svoji vyjednávací taktiku. Potěšeně sledoval, jak se Julian zamotal do právě zavazované tkaničky. "Proč? Kam? Jenom vy dva?" "Ne, ještě Ondra. A Kája. Do galerie. Nechtěl jsem tě nutit, vím, jak taková místa nesnášíš, stejně jako veškeré umění. " V tom mu musel uznat pravdu. Za jediné dva obdivuhodné úkazy považoval Filipovo tělo a pentagram. "Karolína taky?" Nesnášel tu namyšlenou šprtku, která mu kradla jeho "plyšáčka" zrovna když měl tulivou náladu. Pravidelně. A stejně nesnášel Ondru. Budoucí policajt. Jak ten se může sakra zajímat o umění? A navíc, jak, pro všechno na světě, by se on, jako druhý nejvyšší člen organizace (vždycky říkal organizace, oni nebyli sekta, oni nebyli zlí, chtěli jen uvědomit svět) mohl kamarádit s cajtem? A pak tu byl ještě Radim. Slaďoučký, teploučký Radímek, vždycky tak zoufale toužící po Filipovi. Tomu by nejradši rozbil pusu. Naštěstí zatím neměl důvod. Filip vždycky říkal, že kdyby měl být s Radimem, má to úplně stejné jako s holkou. Tedy jako vztah. Julianova mužnost, ta jej přitahovala. Ale Julimu se přesto vůbec nelíbila představa, že budou někde celý den spolu.
"Co kdybych šel s tebou? Teda, ehm... s váma? Myslel jsem, že dneska zůstaneme spolu..." poníženě zahrabal teniskou v koberci a pak kočičím způsobem sklopil oči. "Shhh, samozřejmě, že můžeš jít s námi. Alespoň tě trošku kulturně vzdělám, ty barbare...můj...milovanej..." zasmál se dětsky Filip a vlepil Julimu na každou tvář mlaskavou pusu. A Julian byl rád. Věděl, že svou lásku musí od těch živlů osvobodit. Podle jejich vůdce byla válka blízko. Válka nadpřirozenosti a pozemskosti. Bídného Boha, který od sebe odvrhoval lidi jako on jenom kvůli tomu, že jejich láska nebyla podle jeho představ. Filip byl ateista a tak, když se zamiloval do Juliho, nevnímal to jako problém. Hůř pro jeho přítele. Vzdal se své víry, vzdal se představ, když mu jeho bůh zakazoval milovat. Jeho nové přesvědčení mu dávalo mnohem víc svobody, to, co vždycky hledal. A hlavně, dovolovalo mu milovat muže. Dovolovalo mu milovat jeho Filípka.
Juli popadl Filipa do náručí a vyzdvihl si ho do úrovně svých očí, drže ho přitom pevně za pozadí. "Jsi jenom můj, jenom můj, baby. Nikdo mi tě nevezme..." šeptal mu do ouška, jen tak hlasitě, aby si byl jistý, že Filip nerozumí.
Pak si zastlal postel, pod dekou uvěznil všechny ošklivé, krvavé, děsivé sny, v poslední době tak časté a tak stejné, vzal Filipa za ruku a vydal se čelit jeho démo...ehm, přátelům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 1. dubna 2009 v 6:18 | Reagovat

tohle mě úplně omráčilo!tak mě to zaujalo,že sem to přečetlä jedním dechem a jdu číst dál:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama